Stavba pomníku

„Hano, vidíš tu sklenici poloprázdnou nebo poloplnou?“ atakuje mě má kamarádka z Prahy. Stěžuji si totiž, že mé pokusy najít si zaměstnání a řádně se tak živit, vyznívají naprázdno. Nejsem sama. Je nás, vesměs cizinců, dosti. Místní Úřad práce zaměstnání nehledá, ale může dát ZDARMA nějaký kurs těm, co si myslí, že ve Švýcarsku uspějí. I já jsem dostala kurs s volným názvem „Jak si najít správný job“.

Naše příjemná francouzská lektorka je dáma dokonale proškolená. Dostávám větší množství brožur na toto téma. Je až k nevíře, jak to prosté socialistické „Dobrý den. Mám zájem u vás pracovat!“ se dá moderním kapitalistickým způsobem a se všemi fígly rozvést na stovkách a stovkách stran odborných brožur. Na jednu otázku zaměstnavatele jsou propracovány až 4 (!) možné odpovědi – dynamické, samozřejmě. Jsou uvedeny i pauzy, úsměvy, zarytě mlčení (třeba „Vás poslední výdělek?“). Dělá to na mě dojem italské comedia buffa.

Listuji a nacházím hezkou otázku:„Jaké jsou vaše slabiny a vaše limity?“ Správná odpověď zní:„Moji slabostí je, že stále neznám své limity!“ Úsměv dodávám sama, není předepsán. Boží odpověď! Vždyť nám to potvrzují i psychologové, že se vlastně neznáme. A spiritualisté říkají, že nejtěžší je cesta do vlastního nitra. Voila.

Americká vlna otázek pro přijímání do zaměstnání dorazila i do ČR. „Za co byste si postavila pomník?“ ptá se mě specialista v Praze. Neucházím se o určitý job, naše debata je neoficiální, leč kdoví… O pomnících není v mých brožurách ani ťuk. Jsem mimo „koleje“ a propadám jak student u zkoušky. Mě odpovědi neuspokojují.

V americké filiálce u Ženevy mám debatu pro přijetí s mladým manažerem. „Myslíte si, že jste nejlepší?“ klade mi otázku na tělo. Divám se na něho upřeně. Vedu vnitřní monolog. Nejlepší byl přeci Stvořitel, ne? Tak dobrá přeci nejsem. Pokud to vyslovím nahlas, tak to bude známka o mé nedostatečnosti. V té firmě jsou určitě všichni nejlepší.

Cílem všech těch pozoruhodných otázek je zjistit, zda adept je „taugh“ (houževnatý, neústupný,…) a půjde přímo k vítězství ve prospěch firmy ve stylu agresivních amerických právníků. Sen každého zaměstnavatele v dnešních tvrdých konkurenčních podmínkách. I švýcarská zaklínací formule zní:„Bojujte!“ Taková doporučení jsem dostala na řadě míst. Ostatně v zemi peněz lze sotva očekávat něco jiného.

Mé neúspěchy v získání zaměstnání mi nedávají klidu. A tak se rozhoduji pro průzkum. Píši mé jiné kamarádce do Prahy s dotazem, za co by si ONA postavila pomník. Odpověď je okamžitá. „Proč bych si měla stavět pomník? Aby na něj srali holubi?“ nalaďuje se bojově. „To je typicky mužská otázka. Takové otázky mohou sestavit jen muži – sláva, vavříny, mohyly. Znám řadu případů z praxe, kdy na takové americké otázky vybrali toho nejlepšího kandidáta a pak ho museli propustit. Byl to psychopat. To znamená, že kdo vypracovává takové otázky musí předem znát jedinou správnou odpověď!…“ Má kamarádka je nebezpečné chytrá. Pravdou ovšem je, že stavby pomníků a soch v nadživotní velikosti vždy byly a jsou v kurzu. Stačí se rozhlédnout po světě. Mužské EGO se rádo sebeobdivně vzhlíží.

Má neúnavná známá z Kolumbie mi říká:„Vyzkoušela jsem kdeco! I kombinovaně!“ Jediné, co ze všech aktivit vzešlo bezproblémově, bylo její těhotenství. Dnes má krásného hošíka, co žvatlá schwützerdytch po vzoru švýcarského tatínka. Ona září štěstím. Kdeže nějaký job!

Projíždím nabídky na internetu jako už mnohokrát. Chtějí švýcarské školy, švýcarskou praxi, někdy věk do 35 let, často je požadován mateřský jazyk francoustina nebo němčina. Ach, mě drahé Švýcarsko! Jak jsi komplikované! V ČR jsem znala švýcarské šéfy řídící české zaměstnance a česky znali JEN to obligátní PIVO. Čeští zaměstnavatelé, což takhle se nechat inspirovat švýcarskou praxí? A taky zdravým rozumem, prosím.

Ing. Hana Padovani
h.padovani7@hotmail.com
Autorka pochází z Moravy a žije na švýcarské Riviéře 10 let.

Zveřejněno: 26.3.2010